Název je odvozen z Cambria – keltsko-latinského názvu Walesu a zavedl jej anglický geolog Adam Sedgwick v roce 1835 jako útvar, který obsahoval tehdy najstarší zkameněliny. Hranice kambria, tak jako i celého paleozoika je definovaná souvrstvím pískovců a břidlic pobrežní čáry polostrova Burin v jižním Newfoundlande, Kanada. Jako primární značka (vůdčí fosílie) začátku (báze) paleozoika byl přijat první výskyt ichnofosílie Treptichnus pedum Seilacher, 1955 †.

 

Stratigrafie kambrického systému není prozatím definitivně ustálena. V minulosti se dělilo na 3 oddelení (vrchní, strední, spodní). V současnosti Mezinárodní stratigrafická komise dělí kambrium na série, něktoré jejich názvy ještě nejsou zavedené.

    Název je odvozen z Cambria – keltsko-latinského názvu Walesu a zavedl jej anglický geolog Adam Sedgwick v roce 1835 jako útvar, který obsahoval tehdy najstarší zkameněliny. Hranice kambria, tak jako i celého paleozoika je definovaná souvrstvím pískovců a břidlic pobrežní čáry polostrova Burin v jižním Newfoundlande, Kanada. Jako primární značka (vůdčí fosílie) začátku (báze) paleozoika byl přijat první výskyt ichnofosílie Treptichnus pedum Seilacher, 1955 †.

    Stratigrafie kambrického systému není prozatím definitivně ustálena. V minulosti (v baltsko-atlantské paleozoogeografické provincii) se dělilo na 3 oddělení, pojmenovaná podle vůdčích trilobitů (svrchní = Olenien, střední = Paradoxinien a časově nejdelší spodní = Olenellien). V anglické literatuře se můžeme setkat s označením Waucoban, Albertian a Furongian (Croixian). Ve Francii se používají biostratigrafické jednotky společné pro vývoj kambria v jižní Evropě (Francie, Itálie, Španělsko), pro spodní kambrium Cordubien, Ovétien, Mariannien a Bilbillien, definované ve Španělsku, pro střední Léonien, Caesaraugustien a Languedocien. V současnosti Mezinárodní stratigrafická komise dělí kambrium na série, některé jejich názvy ještě nejsou zavedené. Mezinárodní komisí pro stratigrafii byl však dosud uznán pouze svrchnokambrický Paibian. V roce 2004 mezinárodní subkomise pro kambrickou stratigrafii rozčlenila kambrium na 4 série a 10 etáží. Série 1 a 2 odpovídá spodnímu kambriu, etáž 1 začíná s nástupem ichnofosílie Trichophycus pedum = Treptichnus pedum Seilacher, 1955 †, etáž 2 objevením archeocyátů, 3 etáž s trilobity Fallotaspididae a 4 etáž s trilobity Olenellus v oblasti Laurentie a Redlichiidae v Gondwaně. Série 3 koresponduje se středním kambriem, etáž 5 začíná s nástupem trilobitů Oryctocephalus, etáž 6 (Drumien) Ptychagnostus a 7 etáž Lejopyge laevigata. Čtvrtá série, zvaná Furongian, odpovídá svrchnímu kambriu, etáž 8 (Paibian) s objevením trilobitů Glyptagnostus reticulatus, 9 etáž s Agnostotes orientalista, 10 etáž pak s trilobity Lotagnostus americanus. Tyto oddíly se ještě dělí na tzv. regionální faunistické stupně. Jiné členění těchto stupňů mají v Číně, jiné v Austrálii, jiné v Severní Americe, jiné v Rusku a Kazachstánu atp. Jak je zřejmé, jde o členění poměrně komplikované.

    V kambriu (před 545 až 490 miliony let - v  roce 2002 stanovila Mezinárodní subkomise pro stratigrafii rozpětí kambria na 545-490 mil. let. Před touto komisí byla stanovena spodní hranice na cca 549 milionů let) dochází k explozi života v mořích. Primitivní pohárkovité vápnité houby (Archeocyatha - archaeocyáti) tvoří první útesy, kde se zdržuje množství členovců (především trilobiti), měkkýši (především plži), ostnokožci, graptoliti a jednodušší strunatci. Během pouhých 10 milionů let dochází k masivnímu rozvoji živočichů. U živočichů se vyvíjejí tvrdé tělní součásti, jako ulity, ochranné tvrdé krunýře, ostny, klepeta a tvrdé části ústního aparátu. Poprvé se vyvíjí schopnost vidění u živočichů. V tomto období se objevují zástupci všech kmenů živočichů. Od kambria do současnosti se nevyvinul žádný nový typ těla na úrovni kmene. I když bylo podnebí teplejší a jednotvárnější než dnes, byla míra vymírání obecně vysoká – měla dvě maxima. Jedno se objevilo ve středním kambriu a zasáhlo především trilobity. Druhé se odehrálo na konci kambria a bylo mnohem ničivější (vymírají trilobiti, ramenonožci (brachiopodi), útesotvorné houby aj.). Přesné příčiny vymírání nejsou známy, má se za to, že na vině je zalednění, které snížilo teplotu a obsah kyslíku v mořské vodě, snížilo hladiny oceánů tak, že se zmenšily oblasti mělkého vodního prostředí kontinentálních šelfů. Toto mohlo být pro některé organismy, které se nedokázaly přizpůsobit, osudné.

    Na začátku kambria se odehrálo něco, co v posledních letech evolucionisté přirovnávají k Velkému třesku evoluce („Big Bang of Evolution“). Již nikdy v historii mořského živočišstva se tento fenomén nezopakoval. V podstatě najednou se objevily všechny skupiny bezobratlých, které známe dnes, a ještě další, které ani dnes neznáme. Snad za to částečně může i navýšení kyslíku, které se událo před 600-500 miliony let na 12%, dnes je v atmosféře 21% kyslíku. Příčiny tohoto náhlého rozvoje jsou ale stále předmětem diskuzí. Dříve předpokládaná, velmi pozvolná „adaptivní radiace“ (dokonce ani slovíčko „radiace“ nebylo pro neodarwinisty svého času přijatelné) se díky novým a novým objevům takřka den ode dne rozplývá v nedohlednu. Dnes již i to, co platilo v době, kdy Stephen Jay Gould psal svou knihu Wonderful Life, je minulostí. Celé týmy paleontologů se vrhly do atraktivního (a současně choulostivého) výzkumu, v němž nedarwinistické interpretace mají zelenou (o děsivé hrůze ze vzkříšení kreacionismu ani nemluvě!). Jeffrey S. Levinton, profesor a vedoucí oddělení ekologie a evoluce na State University of New York ve Stony Brook, charakterizoval výstižně stav dnešních empirických znalostí: „Kambrická exploze měla charakter náhlého a zhruba současného objevení se mnoha rozličných živočišných forem, téměř před 600 miliony lety. Žádná jiná perioda v historii živočichů (?) se nemůže měřit s tímto pozoruhodným výbuchem evoluční kreativity.“

    Střednokambrická fauna burgesských břidlic („Burgess Shale Fauna“) Britské Kolumbie byla do nedávné doby jediným „oknem“ do fosilního záznamu „měkkotělní“ kambrické mořské fauny (tzv. „soft-bodied fauna“). Byla to fauna tak tvarově rozrůzněná, že Gould byl nucen zavést pro paleontology poměrně nový termín: disparita („disparity“). Na rozdíl od pojmu diverzita („diversity“, tj. druhové rozrůzněnosti), představuje disparita rozrůzněnost stavebních plánů (i v britsko-americkém slovníku se ujalo již dlouho užívané německé „Bauplan“ – stavební bioplán). Burgesská fauna má totiž tolik stavebních plánů, tolik konstrukčních forem, že se jí disparita organismů v dnešních oceánech nemůže rovnat. Vysvětlení neexistuje, protože žádná ze stávajících evolučních teorií není schopna tento fenomén vysvětlit, byť i jen částečně uspokojujícím způsobem, takže evolucionistům nezbývá než se uchýlit k „pracovním označením“, např. zmíněný „Big Bang of Evolution“, „kambrická exploze“ nebo třeba „singularita“. Pro neodarwinisty byla dříve dobrým východiskem z nouze víra v „moc geologického času“ a v „neúplnost fosilního záznamu“. 

    Mezi středním kambriem a nejstarší proterozoickou makrofaunou – tzv. ediakarskou faunou („Ediacaran fauna“), podle jihoaustralského pohoří Ediacara, kde jsou klasická naleziště – nebo dnes také výše zmíněná tzv. Vendozoa či prostě vendobionti, podle vendu („Vendian“), nejmladší jednotky prekambria Ruské a Sibiřské platformy (slovo pochází od slovanského kmene Vendů, které tuto oblast s vendobionty za několik 100 mil. let osidloval) – leží totiž časový interval, sice krátký z hlediska času geologického, ale pro člověka velmi dlouhý. Během tohoto intervalu mohlo dojít k „adaptivní radiaci“ – postupnému vývoji, sice rychlému ve srovnání s běžnými normami, ale ve své podstatě neodporujícímu základním myšlenkám „moderní syntézy“. Neexistence přechodných forem („missing links“), jako již mnohokrát, nebyla na překážku, protože fosilní záznam je přeci neúplný, tím spíše pro organismy bez tvrdých schránek. Jenže výzkum se rozjel. Ani burgesské břidlice, dříve považované za neopakovatelný sedimentační fenomén co do možnosti zachování takové fauny, už nejsou jediné. Fauna burgesského typu byla objevena v různých částech Severní Ameriky, ve střednokambrických uloženinách, ale v roce 1984 také v severním Grónsku („Sirius Passet fauna“), a to v sedimentech spodnokambrických! Významná spodnokambrická fauna byla také zjištěna v Číně (fauna Cheng-jiang – Cheng ťing, dá-li se nazvat faunou). Další, i když méně bohatá, spodnokambrická fauna je uváděna v roce 1989, navíc z Austrálie, Polska, Španělska a Sibiře. Bohatá cheng-ťiangská „fauna“ sice spadá přibližně do střední části spodního kambria, zato fauna ze Sirius Passet, jejíž významnější sběr se uskutečnil až v roce 1989, je podstatně starší. Objevy potvrdily unikátnost a specifičnost burgesské fauny, dokázaly, že její paleogeografické rozšíření bylo celosvětové a posunuly tuto faunu až na samotný začátek kambria a dále. A to není všechno. Významný paleontolog, proslulý především svými výzkumy v oboru paleoichnologie, Adolf Seilacher (Institut und Museum für Geologie und Paläontologie, Universität Tübingen), poněkud pozměnil vžitý způsob chápání ediakarské fauny, když roku 1984 ukázal, že žádný z ediakarských „medůzoidů“ nemůže dle něj být interpretován jako skutečná medůza, ale že to je velice heterogenní skupina stop po činnosti těžko identifikovatelných bentických organismů. Navíc, tělesně zachované fosilie („body fossils“) ediakarské fauny představují bentické makroorganismy, které nepatří vůbec do systému dnes žijících kmenů (měly zřejmě pružnou kutikulu, která se patrně zachovala díky svému složení a nestravitelnosti pro tehdejší mikroorganismy), které nejsou vůbec Metazoa a které možná ani nemohou být (pro svou konstrukční složitost a unikátní charakter) předky dnešních bezobratlých živočichů (na rozdíl od Seilachera považuje Conway Morris ediakarskou faunu stále za „primitivní“ Metazoa). Seilacher proto logicky klade na samotný konec Prekambria a dále pojem – globální vymření vendských organizmů. Část vendských stop náleží podle něho skutečným metazoím (předchůdcům burgesské fauny), které se nezachovaly jako tělesné fosilie. Ani to však ještě nebyla poslední rána pro neodarwinistické představy. Geochronolog Samuel Bowring z Massachusetts Institute of Technology (MIT) se svými kolegy provedli výzkum sibiřských vulkanitů a poskytli nový údaj pro datování kambrické exploze. Je bez přehánění šokující. „Big Bang of Evolution“ živočišné evoluce se smrskl na interval pouhých 5 až 10 milionů let, což je méně než třetina času, než se v poslední době dalo vůbec předpokládat (počátek kambria pak spadá do doby před 544 miliony lety). Vědět o tom Darwin před 140 lety, patrně nikdy by svou teorii nepublikoval.

 

Martin Dokoupil