Řád: Redlichiida Richter, 1932 †, podřád: Redlichiina Richter, 1932 †, nadčeleď: Paradoxidoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Paradoxididae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Paradoxides Brongniart, 1822 †, podrod: Hydrocephalus Barrande, 1846 †, druh: Hydrocephalus carens (Barrande, 1846) †.
Hydrocephalus carens je v dospělosti 20-30 cm velký trilobit. Na hlavovém štítu má velké vyklenuté oči. Trup je složen z 18-ti trupových článků. Pygidium je oválné, širší než delší. Nejčastěji můžeme nalézt úlomky žeber, hlavové štíty a hypostomy, což jsou části krunýře na spodní straně hlavy, které chránily ústní otvor živočicha. Největší jedinci tohoto druhu mohli dorůstat velikosti až 40 cm a tím patří k jedněm z našich největších trilobitů vůbec. Barrandovi skalníci tohoto trilobita nazývali, nacházeli li jej v nedospělém stádiu malá muška se špičkami ze Skrej. Byl li to již jedinec vzrostlý, dospělý, nazývali jej široký špičák ze Skrej. Tak krásného a skvěle zachovalého hydrocefala jsme samozřejmě nenašli. Získali jsme jej nákupem ze staré sbírky. Nález pochází z poloviny 60 let 20 století a vlastně po mnoho let visel v jednom nejmenovaném antikvariátu, jako dekorace. Jde de fakto o kompletního jedice, jež má ale odplavené volné líce. Fosílie je tektonickým tlakem hornin slabě bilaterálně asymetrická, což je u takových velkých otisků častým sekundárním jevem. Výraznější tektonické deformace fosilií jsou v barrandienském paleozoiku poměrně vzácné a omezené na jílové, vápnité a tufitické břidlice, popř. prachovce, kdežto ve vápencích a pískovcích, resp. křemencích chybějí. Ani v břidlicích však deformace (kromě zploštění vzniklého během diageneze) nejsou běžným jevem. Tím vyvstává otázka, za jakých konkrétních podmínek k deformacím došlo. Vlastní deformační analýzu fosilií je proto třeba spojit se strukturním výzkumem lokality a vzít v úvahu její pozici ve strukturním plánu oblasti. Téměř výhradně jsou tyto slabé deformace spojeny s orientací uhynulého živočicha vůči vrstevním plochám břidlice.
Nález na fotografii níže ilustruje opět poměrně velkého hydrocefala se zachovalým okem a jednou volnou lící, ovšem kámen nedovolil, aby byl ze skály vysvobozen celý. Velikost obou fosílií je přibližně poloviční, vůči velikosti největších nalezených dospělých jedinců.
Nález na fotografii níže ilustruje opět poměrně velkého hydrocefala se zachovalým okem a jednou volnou lící, ovšem kámen nedovolil, aby byl ze skály vysvobozen celý. Velikost obou fosílií je přibližně poloviční, vůči velikosti největších nalezených dospělých jedinců.
.jpg)
Hydrocephalus carens (Barrande, 1846) - velikost otisku 155 mm (sag), Skryje - Luh. Jde o ne zcela typickou širokou formu tohoto trilobita, v tomto případě, poměrně extrémně širokou. Daleko běžnější jsou formy užší.

Trilobit má na fotografii výše vcelku kompletně zachovalý thorax včetně pygidia, hlavový štít chybí, ale zůstal po něm hypostom (spodní část hlavového štítu), který je ale v nepřirozené, kosé pozici vůči trupu, což by mohlo dokládat, že jde buďto o svleček nebo o pozůstatek krunýře po napadení větším predátorem. Hlavový štít byl nejpsíše odplaven dál od samotného těla působením proudící mořské vody. Velikost samotného otisku je 150 mm sagitárně (počítáno s hypostomem). Nález pochází z klasické Barrandovi lokality Luh.

Hydrocephalus carens (Barrande, 1846) - velikost zachovalého otisku 80 mm (sag), Skryje - Luh.
Na fotografii nad textem a na fotografiích níže je vidět velmi častý případ špatně zachovalého otisku Hydrocephala z Luhu ve Skryjích. Nejčastější nálezy z této lokality jsou buďto fragmenty, jako jednotlivé pleury, izolované trny cephalonu, části cephalonů, pygidia nebo silně poškození jedinci. Nalézt v současnosti kompletního jedince je v podstatě "nadlidský" výkon. Je to dáno tím, že se jedná o tzv. svlečky, tedy svlečené části krunýřů trilobitů, kterých se zbavovali při růstu, jak to i dnes činí např. raci a krabi. Fosílie se zde nachází oranžově zabarvené, což způsobuje povlak limonitu. Limonit není samostatný minerální druh, jedná se o jemnozrnnou směs více minerálů, převážně oxidů a hydroxidů železa, konkrétně hlavně goethitu a lepidokrokitu.

